Mikroregion Svatojiřský les

Svazek obcí Svatojiřský les je na základě § 49 až § 53 zákona o obcích č. 128/2000 Sb. dobrovolný svazek obcí Jizbice, Loučeň, Mcely a Seletice. Zakládajícími členy jsou výše uvedené čtyři obce. Tento svazek zahájil svoji činnost v2004. Předmětem činnosti svazku obcí je spolupráce a koordinace na řešení společných úkolů, které se týkají zejména zlepšování života obyvatel a celkové obnovy mikroregionu.

Historie obcí mikroregionu

Loučeň

Středisková obec, povýšená roku 1906 na městys, leží na svahu stejnojmenného lesnatého hřbetu sýhledy do rovin středního Polabí. Název pochází od zakladatele (ves lidí Lúčenových neboli Lukášových), nebo od loučení. Na listině z1223 je uveden zeman Předslav zčeně. Jeho osada ležela na návrší, na jehož ostrohu vístě zámku stála tvrz. Dole ve vsi byl před rokem 1352 vybudován kostel Nanebevzetí Panny Marie sNa potoce byl pod rybníkem malý mlýn (čp. 43). Do roku 1363 měla ves několik majitelů, což ovlivnilo uspořádání poddanských usedlostí kolem nepravidelné dolní návsi. Poté ves sím patřila vladykům za Kopidlna, kteří se zvali Loučeňští. Po roce 1503 byla začleněna do rozsáhlého panství pánů Křineckých zZa nich byl po roce 1559 dole ve vsi vybudován poplužní dvůr sa novou tvrzí. Po Bílé hoře získali zdejší majetek Valdštejnové kí Bobrovice. Během třicetileté války byla Loučeň několikrát zpustošena a zanikly kostel sa tvrz. Roku 1704 zahájil hrabě Karel Arnošt zštejna výstavbu barokního zámku sým kostelem podle projektu architekta F. M. Kaňky. Dostavbu obou křídel dokončil roku 1764 architekt F. I. Prée. Zéto doby se na zámku i vzachovalo několik barokních plastik. Roku 1733 panství přešlo sňatkem na knížecí rod Fürstenberků a roku 1809 ho zdědili příslušníci české větve knížecího rodu Thurn-Taxisů. Jejich působení na Loučeni a význam jejich rezidence pro českou i evropskou kulturu a pro hospodářské povznesení místa i regionu ukazuje komorní expozice Loučeň a Thurn-Taxisové na místním zámku. V rozsáhlém zámeckém parku, který je přístupný veřejnosti, se nacházířada vzácných dřevin. Byl nákladně obnoven a má značnou krajinářskou a botanickou hodnotu. Od poloviny 18. století se Loučeň rozšiřovala na vrcholovou plošinu kému zámku a kostelu, kvýznamné zemské cesty zdo Jičína a ké zájezdní hospodě. Roku 1834 byl postaven Malý zámek pro kanceláře a byty úředníků panství, dnešní zámecký hotel Maxmillián. Roku 1844 byla votevřena poštovní sběrna, povýšená roku 1861 na poštovní úřad, který byl vširokém okolí dlouho výjimkou. Od konce 19. století se obec ví části dále rozrůstala, postupně se propojovala sízkým Patřínem a vétě se stávala oblíbeným, rekreačním střediskem vyšších pražských vrstev a české inteligence (M. Tyrš, K. Sladkovský, E. Krásnohorská, F. X. Šalda, aj.). Roku 1906 byla povýšena na městys sávem znaku. Roku 1945 přešel zámek i zdejší majetek Thurn-Taxisů pod národní správu. Obec je rodištěm básníka Josefa Macha. Mládí zde prožil a byl pohřben významný architekt Bedřich Feuestein. Součástí Loučeně jsou nyní obce Patřín, Studce a Studečky.

Mcely

Obec leží uprostřed zahrad na jižním svahu listnatého Loučeňského hřbetu. Nabízí výhledy do rovin středního Polabí na návrší Chotuc a Oškobrh. Její název pochází od zaniklého slovesa mčieti a vyjadřuje těžký úděl zakladatelů ve smyslu „tak jsme se nadřeli (mčieli)“. Na listině z1252 je uveden zeman Lutobor ze Mcel. Jeho tvrz stála nejspíše vmístech dnešního zámku. Před rokem 1352 byl ve svahu pod ní vystaven kostel sv. Václava se zvonicí a níže položenou farou (barokní podoba z1777). Zé stavby se zachovalo kněžiště skřížovou, žebrovou klenbou, vítězným obloukem a vstupním portálem do sakristie. Pozoruhodná je strmá konstrukce a šindelový kryt kostelní střechy zpo požáru vsi roku 1630 a renesanční zvon Václav z1631 vém a šindelem krytém patře zvonice. Před polovinou 14. století se ves dostala zmístních zemanů do majetku vlivného velmože Petra zkterý ji roku 1368 prodal Metropolitní svatovítské kapitule. Poté byla se sousedními Studcemi majetkem kanovníků Vyšehradské kapituly. Od roku 1420 patřil statek Mcely katolickému pánovi Otovi zOd roku 1471 kališnickým panům Křineckým zZa pobělohorských konfiskací byl připojen kštejnskému panství Rožďalovice. Roku 1653 dokončil hrabě Jan Krištof zštejna opravu kostela a patrně i stavbu prvního zámku na bývalém tvrzišti. Na stejném místě vystavěli dětěničtí Wessenbergové roku 1840 nový klasicistní zámek. Tuto dobu připomínají u zámku dva památné chráněné stromy, dub letní a dub velkokvětý. Vé polovině roku 1849 se během „Mcelského zázraku“ třem dívkám zjevila Panna Maria u kostela a domku čp. 49 na návsi celkem 37krát. Kěmto pozoruhodným událostem se vyjadřovala i Božena Němcová a měly i značný ohlas mimo region. Nájemcem parního mlýna byl v1872 až 1873 otec osmiletého Josefa Svatopluka Machara. Jeho mcelský učitel Josef Svoboda byl známým regionálním hudebníkem a skladatelem. Básník Machar přispěl na jeho náhrobek, často obec navštěvoval a dětské vzpomínky na zdejší pobyt publikoval vích literáta. Roku 1869 byl statek Mcely připojen kčeňsko-dobrovickému velkostatku Thurn-Taxisů. Za jejich éry se obec značně rozvíjela (dva zemědělské dvory, rozsáhlé polesí, cihelna, mlýn, sušárna švestek sárnou a pila). V1875 až 1890 měl princ Alexander Thurn-Taxis u zámku chov dostihových koní a jeho mcelská rezidence sým parkem hostila špičky české i evropské aristokracie, kultury a kypěla bouřlivým společenským životem. Obec se roku 1939 stala střediskem správy zmenšeného velkostatku. Zdejší majetek Thurn-Taxisů byl znárodněn až roku 1948. Zámek pak chátral. Noví majitelé ho zachránili před demolicí, když roku 2003 přikročili kákladné a citlivé přestavbě na školící, relaxační a konferenční centrum sí kapacitou. V nejstarších částech obce kolem soch sv. Jana Nepomuckého (1832) a Panny Marie Lurdské (1894) jsou zachovány omítnuté roubené statky se zdobnými dřevěnými štíty zstoletí.

Seletice

Osada rolníků a dřevorubců patrně vznikla již před počátkem 14. století na jihovýchodním úpatí Loučeňského hřbetu. Jeho vrcholová plošina zůstávala dlouho zalesněná. Podstatná část seletického katastru totiž zahrnuje značnou oblast rozsáhlého Svatojířského lesa. Obec byla pojmenována podle příjmení (Sele-Seleta) zakladatele a osazena jeho čeledí jako ves lidu Seletova. První písemný doklad máme až roku 1420, kdy vesnice patřila zemanovi Janovi zřečenému Košík. Tento vladycký rod vlastnil i nedaleký Košík, Rožďalovice a Bošín a měl vpodivuhodnou postavu žebravého cikánského poutníka, nazývaného tehdy kartas nebo zpyták (vyzvědač) tatarský. Za Košíků byla ve vsi založena tvrz. Mohla se nacházet vístech dosud zvaných Hrádek nebo Návrší, kde později šlechtičtí majitelé vystavěli myslivnu se starobylými sklepy. Stará pověst vypráví, že zvedla tajná chodba až na hrad Kuncberk u Křince. Ten byl ale postaven až po roku 1463 mocnými pány Křineckými zDo jejich držení se vté době dostaly i Seletice a roku 1623 je spolu sokolními pobělohorskými konfiskáty získali rožďalovičtí Valdštejnové. Po třicetileté válce se poničená osada stala součástí panství Nový Kuncberk-Křinec hraběte Pavla Morzina. Jeho osvícení a zadlužení potomci po roce 1781 nebránili poddaným vřestupu ké víře a navíc provedli trvalý převod nenáviděné roboty na peněžní platy, sí a pronájmem panské půdy. Roku 1807 panství koupila rodina podnikavých německých evangelických finančníků Bethmannů. Na Seletickém potoce, který vpramení, pracovalo několik menších vodních mlýnů. U každého byl menší rybník sáhonem na vodní kolo. Malý, ale vydatný potůček poháněl i vodní kolo pily, která zpracovávala dřevo záhlých místních lesů. Podivný název Prachovna pro osamocený mlýn pod vsí je dáván do souvislosti sýrobou střelného prachu, ale spíše tam židovský nájemce někdy před dvěma stoletími vyráběl zřevěného popela tehdy ceněnou potáš. Zí zemědělské části se osada postupně rozšiřovala kolem cesty na vymýcené návrší lesnatého hřbetu, tudy procházela důležitá zemská cesta zdo Jičína. Při ní již roku 1568 existovala svobodná zájezdní hospoda. Později byla na návrší zřízena i nová pila. Ví části obce se zachovaly omítnuté i neomítnuté roubené domky zstoletí. Na malé horní návsi je u dřevěné zvoničky na zdobném klasicistním soklu z1832 patrně dodatečně umístěná a lidově pojatá socha Panny Marie. Roku 1852 se dole ve vsi vě č.p. 53 narodil ThDr. a PhDr. František Kordač, který se roku 1919 stal prvním občanským pražským arcibiskupem a českým primasem. Véto funkci se do roku 1931 zasloužil o zmírnění napětí mezi naší republikou a Vatikánem. Jako syn prostého rolníka zě rozdělené vesnice se vyznačoval skromností a sociálním a národním cítěním. Pamětní deska slavného rodáka se nachází na přestavěné budově bývalé školy.

Jizbice

Starobylá vladycká ves Jizbice leží uprostřed zahrad na svahu Loučeňského hřbetu při okraji lesa. Nabízí výhledy do středního Polabí od Lysé nad Labem až ke Kolínu. Zalesněné návrší Loučeňského hřbetu směřuje do Jizbic přes Loučeň, Mcely a Seletice. U Domousnic navazuje na Jičínskou pahorkatinu, která je pozůstatkem čtvrtohorních teras naplavených řekou Jizerou a je tvořena vrstvami štěrkopísku, jílu a opuk. Jizera tehdy tekla uvedeným směrem do Dolního Bousova ké nad Labem a vytvořila malebný předěl mezi Nymburskou a Jizerskou kotlinou a mezi historickým Poděbradskem. Jihovýchodní svahy této terasy vystupují zé Rožďalovické tabule výrazněji sřevýšením kolem 50 metrů, zatímco na opačné straně mírně spadají do pojizerské Dobrovické tabule.
Název Jizbic, který původně nebyl stejně jako nedaleká Dobrovice chápán vžném čísle, pochází od selské jizby, světnice, případně i od boudy (bašty) nad výpustí (čepem) rybníka. Na místním Stračím potoce se totiž nacházela soustava šesti rybníků. První písemný doklad jména obce nacházíme spolu sLoučení, Sovenicemi a Rožďalovicemi na darovací listině z1223, kde je jako svědek uveden zeman a majitel vsi Paulec zJeho tvrz se nacházela na návrší asi vístě dnešního čp. 21. Vmístních zemanů se část vesnice udržela po husitských válkách. Většina poddanských usedlostí, spolu sým zaniklým poplužním dvorem a osadou Byšice a se starší jizbickou částí osady Zavadilka, patřily do 16. století kštejnskému panství Dobrovice a do konce třicetileté války kmorzínskému panství Nový Ronov-Křinec. Zdejší poddaní osvícené a zadlužené morzínské vrchnosti mohli roku 1781 nejen svobodně přestoupit ké víře, ale byli zvýhodněni trvalým převodem nenáviděné roboty na peněžní platy. Roku 1807 se křinecké panství dostalo do rukou podnikavých německých evangelických finančníků Bethmannů. Zaniklý dvůr sByšice se nacházely severně od obce na lesním návrší u Nového jizbického rybníka. Menší část vsi spolu sější Všejanskou částí Zavadilky náležela kí Loučeň. Vdržení se od třicetileté války vystřídali Valdštejnové, Fürstenberkové a nakonec Thurn-Taxisové. Jedna usedlost ve vsi patřila roku 1669 nymburskému špitálu. Obec náležela do nedaleké farnosti Všejany. Vu chatové osady a hotelu Jívák jsou zachovány zbytky nápisů řepné polní malodráhy vlkavského cukrovaru z19. století. Název osady Zavadilka pochází od slovesa zavadit, jehož původní význam byl dojít, zajít. Osada totiž vznikla u zájezdní panské hospody pod křižovatkou starých zemských cest zídně do Žitavy a zdo Jičína a Vrchlabí. Nejstarší část Zavadilky se poprvé objevuje na Müllerově mapě Čech z1720. Hospoda a usedlosti patřily spolu sětší částí Jizbic kí Nový Krnov-Křinec. Další část Zavadilky vznikla po roce 1830 při nové trase císařské silnice Nymburk - Mladá Boleslav. Patřila spolu sší částí Jizbic kí Loučeň.